Cestování

11. červenec 2016

Po čtyřech hodinách v autě jsem konečně tady! Letiště Václava Havla. Je to moje první sólo cestování. Bez přátel, bez rodičů. Letiště je velké, ale hned se mi uleví, po zjištění, že se zde orientovat není tak těžké. Nechávám si odbavit své zavazadlo (váha 6.7 g), dostávám letenky do Říma a z Říma do Japonska.

Nástup na palubu začíná v 16:40, takže po rozloučení, při kterém maminka drží slzy, to ona mi přišla jednou do pokoje se slovy: "Koupila jsem ti letenky do Japonska." , se vydávám na kontrolu palubního zavazadla.
Sedím u brány B1 a sleduji letadla na runwayi, jak vzlétávají k nebi. Je to celkem uklidňující moment. Zatím jsem letěla jenom jednou. Je to už dlouho. S letuškou jsem si vyměnila pár slov a ta mě uklidnila, že let bude v pohodě, a že si výlet užiju. Dostala jsem nějaké papání a vodu. Celý let byl v pohodě, až do chvíle kdy jsme přistáli a já z té změny tlaku ohluchla je jedno ucho.
Na pevno jsem se zeptala paní na místo, kde můžu na letišti v klidu usnout. Doporučila mi malou restauraci v jiné části letiště.

V druhém letadle byla spousta Japonců! Logicky. S jednou Japonskou jsem si povídala a zabila tak čas.

Člověk si celkem rychle zvykne a zorientuje. Hlavní turistická místa mají vedle znaků i latinku, takže v tom není problém. Jen co jsem vylezla z vlakové stanice, vecpal mi do ruky neznámý Japonec deštník. U nich je to absolutně normální.
Je tady neuvěřitelné horko a dusno, které by se dalo i krájet.

...

Barbora